EN (for Czech scroll down): 

Today was the day! We were finally going back on trail. After three zero days. If I was to spend another zero day in town I would probably go crazy. We got up before 6am and at 6:30am a trail angel took us to the Humber park. This was the second time I was going up that trail that would take us to the spot where we left off and definitely was not excited for those 2,5 miles (4km) extra. This morning was also super cold – around 1 degree Celsius –  and man, Connie was really really heavy. We had food for the next 6 days and my food bag was definitely the heaviest item in my pack. We started hiking up but somehow I was not feeling well. I could feel the change in the weather (inversion on the bottom) and all of a sudden I started feeling super lightheaded. I do have low blood pressure which has caused me several times almost pass out situations. I have been several times close to fainting but luckily I can tell before it hits me so I sit down. After the first 3 minutes I did exactly that. Unfortunately the girls were in front of me and although I tried screaming and using my whistle no one heard me. It was definitely pretty scary but I took all the energy I had and slowly started walking. Soon I saw Brooke and called her, thankfully she heard me and got to me. Apparently I was still super pale so I sat down again and Brooke gave me my skittles since I needed some sugar. I also mixed an instant coffee to put my blood pressure in place. After a while it got better and thank god I was able to make it all the way up to Saddle Junction. There are definitely times when I am thinking that my body will not make it all the way. I have not thought about quitting once but the physical aspect of it all does test everyone on the trail every now and then. Even though this was pretty scary, it was nothing that have not happened before so thankfully I knew how to deal with that.

Me, Brooke, Ann and Stefi finally continued doing miles and the sun decided to say hello as well. After the snowy/stormy weekend, there was snow around us everywhere. We had to cross couple of snow fields but everything was safe enough for me to cross without my spikes. There were unfortunately some new blowdowns that probably happened during the snow storm two days ago. At noon we made a quick lunch break but did not rest for long because it was getting chilly again. My shoes got wet pretty fast but I was smart enough to put my waterproof socks on in the morning so my feet did not get cold. Going up was especially hard today since Connie was hella heavy. Also taking that many zeros (although involuntarily) somehow made my body think this whole (crazy?) adventure is over so I was not that motivated to be honest (or maybe it was the fact I’m one year older now haha). It only took 20km to make everything feel familiar again. For the last hour I also put some tunes in which immediately boosted my mood. The last mile and half (2,3km) was never ending though. We were slowly descending but everything was covered in slushy snow so Brooke and Stefi put their spikes on. It was not dangerous but if you are not really used to walking in such snow, it is definitely challenging. Me and Ann made it without spikes and Brooke and Stefi did a great job with them on. We made it finally safe&sound to our tentsite for the night, set up our tents, enjoyed some warm dinner and crawled into our sleeping bags. This night should be warmer but we are still at 2400m so it will definitely be chilly. Too bad my new quilt did not arrive in time. Thankfully I have couple of hand warmers that are keeping me company so I am hoping I will not freeze to death and actually get some sleep. 

CZ: 

Dnes byl den D! Konečně byl čas se vrátit zpátky na trail. Po třech zero dnech. Kdybych měla strávit ještě další zero den ve městě, asi bych zešílela. Vstaly jsme před šestou a v 6:30 nás trail angel odvezl k Humber parku. Tohle bylo už podruhé, co jsem měla šlapat nahoru po té stezce, která nás měla dovést tam, kde jsme skončily. Rozhodně jsem ale z těch 2,5 míle (4 km) nebyla vůbec nadšená. Dnes ráno byla k tomu i dost zima – kolem 1 stupně Celsia – a panečku, Connie byla opravdu velmi ale velmi těžká. Měly jsme sebou jídlo na dalších 6 dní a takhle těžkej batoh jsem snad ještě neměla. Začaly jsme stoupat nahoru, ale nějak mi nebylo úplně nejlépe. Pociťovala jsem docela i změnu počasí (dole inverze) a najednou se mi začala strašně motat hlava. Celkově mám nízký krevní tlak, což mi už několikrát způsobilo pár né úplně příjemných situací. Několikrát jsem byl a blízko omdlení, ale naštěstí to vždycky poznám dřív, než mě to zasáhne, takže se automaticky snažím sednout. Po prvních třech minutách jsem udělala přesně tohle. Bohužel holky byly v tu chvíli přede mnou, a i když jsem se snažila křičet a pískat na píšťalku, nikdo mě neslyšel. Byla to dost prekérní situace, ale nezbývalo nic jiného, než sebrat veškerou energii a pomalu se dát do chůze. Brzy jsem uviděla Brooke a zavolala na ni, naštěstí mě uslyšela a přišla ke mně. Zřejmě jsem byla pořád hodně bledá, tak jsem si zase sedla a Brooke mi podala moje skittles, jelikož bylo třeba do sebe hodit cukr. Taky jsem si namíchala instantní kafčo, abych si srovnala ten tlak. Po chvíli se to zlepšilo a díkybohu jsem dokázala dojít až k Saddle Junction. Rozhodně jsou chvíle, kdy si říkám, že moje tělo tu celou cestu nezvládne. Ani jednou jsem zatím nepřemýšlela o tom, že bych skončila, ale fyzické obtíže potkají na cestě snad úplně každého a důležité je se tím nenechat zbytečně rozhodit. Suma sumárum to nebylo nic zas tak hrozného, s čím bych se ještě nesetkala, takže naštěstí vím, jak se s tím vypořádat.

Já, Brooke, Ann a Stefi jsme konečně pokračovaly v plnění mil a slunce se rozhodlo, že nás také pozdraví. Po sněhové nadílce o víkendu bylo všude kolem nás pochopitelně plno sněhu. Musely jsme přejít pár sněhových polí, ale vše bylo dostatečně bezpečné na to, abych to zvládla bez nesmeků. Bohužel se objevilo i několik nových popadaných stromů, což se pravděpodobně stalo během onoho sněho bouřlivého víkendu. V poledne jsme si udělaly rychlou pauzu na oběd, ale dlouho jsme neposeděly, protože se opět ochladilo. Boty mi rychle promokly, ale ráno jsem si chytře navlékla nepromokavé ponožky, takže mi nohy neprochladly. Jít nahoru bylo dneska obzvlášť namáhavé, protože Connie byla pekelně těžká. Taky to, že jsme měly ve finále tolik zero dní (i když nedobrovolně), nějak způsobilo, že si moje tělo myslelo, že celé tohle (bláznivé?) dobrodružství skončilo, takže jsem upřímně řečeno neměla takovou motivaci (nebo to možná bylo hlavně i tím, že jsem teď o rok starší). Stačilo “jen” 20 km, aby mi všechno zase připadalo důvěrně známé. Na poslední hodinu jsem si navíc pustila hudbu do ouška a to mi okamžitě zvedlo náladu. Poslední kilometr a půl byl ovšem nekonečný. Pomalu jsme sestupovaly. ale všechno bylo pokryté rozbředlým sněhem, takže si Brooke a Stefi nasadily nesmeky. Nebylo to sice nebezpečné, ale pokud nejste zvyklý chodit v takovém sněhu, může to být dost náročné. Já a Ann jsme to zvládly bez nesmeků a Brooke se Stefi to zvládly skvěle s nimi. Konečně jsme se bezpečně a bez úhony dostaly na naše místečko pro tuto noc, postavily jsme stany, pochutnaly si na teplé véče a zalezly do spacáků. Tahle noc by měla být teplejší, ale stále jsme ve výšce 2400 m, takže bude určitě chladno. Škoda, že můj nový quilt nedorazil včas. Naštěstí mám pár chřejivých polštářků do rukavic (resp. do spacáku), které mi dělají dnešní noc společnost, takže doufám, že nezmrznu a dokonce se i vyspím.