EN (for Czech scroll down):

The wind thankfully calmed down for most of the night so we were able to get some sleep after the long day we had. It was only 8.8 miles (14 km) to get to the road where we could get a hitch to Tehachapi – our next zero town. Before we got there we were hiking through the America’s biggest wind farm and well “surprisingly” it was really really windy out there. The sun was also shining but honestly it probably would have also been way hotter without the wind so I wasn’t mad about it. Once we got to the road we tried hitchhiking but no one was stopping for about 10 min. All of a sudden a car going from the other direction pulled over and this Dutch couple we have been seeing got off the car. The lady that drove them was so kind to give a ride to Tehachapi. 

She dropped us off at this German Bakery that seemed to be very popular among hikers. I finally got to see some actual European bread again and pretzels haha. I ordered a sandwich and a delicious caramel apple pie and later a cheesecake to go. We spent there some time, talked to other hikers and met this very interesting hiker with a trail name “Fire”. It was a guy who already has done a triple crown (three long distance thru hikes in the US) and was hiking the PCT for the second time now. He told us some stories and man was it a funny and unique individual. Around 1:30pm we gor an uber to our accommodation that was actually a hostel runned by a trail angel. This weekend it was female only and we met there some familiar faces again. The best part about the place was a hot tub. Of course after we ordered thai for dinner, me and Stefi hopped in and watched a movie on Netflix. From the hot tub. Life could not get better right now.

CZ:

Vítr se naštěstí na většinu noci uklidnil, takže jsme se po dlouhém dni mohly trochu prospat. K silnici, kde jsme si mohly stopnout auto do Tehachapi – našeho dalšího zero města – to bylo jen 8,8 míle (14 km). Než jsme tam ale dorazily, procházey jsme největší větrnou farmou v Americe a no „překvapivě“ tam opravdu hodně foukalo. Sluníčko pálilo a bez toho větru by taky bylo mnohem větší horko, takže mi ani nijak moc nevadil. Jakmile jsme se dostaly k silnici, zkusily jsme stopovat, ale asi 10 minut nám nikdo nezastavoval. Najednou zastavilo auto jedoucí z druhé strany a z auta vystoupil holandský pár, který jsme vídaly na trailu. Paní, která je vezla, byla tak hodná, že nás zas potom svezla do Tehachapi.

Vysadila nás u německé pekárny, která se zdála být mezi turisty velmi oblíbená. Konečně jsem zase viděla skutečný evropský chleba a preclíky, haha. Objednala jsem si sendvič a výborný karamelovo jablečný koláč a později taky cheesecake, který jsem si zabalila se sebou. Strávily jsme tam nějaký čas, povídaly si s dalšími hikery a potkaly i jednoho velmi zajímavého hikera s trail jménem „Fire“ (“Oheň”). Byl to chlápek, který už má za sebou triple crown (tři dálkové treky v USA) a PCT šel teď podruhé. Vyprávěl nám několik příběhů a člověče, byl to hodně zábavný chlapík. Kolem 13:30 nás Uber hodil k našemu ubytování, což byl vlastně hostel provozovaný trail angelem. Tento víkend byl pouze pro ženy a my jako 3 holky jsme tudíž měly štěstí. Potkaly jsme tam taky opět několik známých tváří a nejlepší na celém tom místě byla vířivka. Samozřejmě poté, co jsme si objednaly thajskou k večeři, jsme do ní se Stefi skočily a pustily si film na Netflixu. Z vířivky. Život teď nemohl být lepší.